O knize: 2011 / "Otec Brown neměl náladu na dobrodružství. Nedávno onemocněl z přepracování, a když se začal zotavovat, vzal jeho přítel Flambeau kněze na plavbu na malé jachtě ve společnosti Cecil Fanshawe, mladého cornwallského panoše a velkého milovníka místních pobřežních scenérií. Ale otec Brown byl stále docela slabý. Plachtění ho příliš netěšilo, a přestože nepatřil mezi ufňukané ani bručouny, nedokázal se ještě povznést nad zdvořilou toleranci vůči svým společníkům. Když chválili rozedrané mraky proti fialovému západu slunce nebo rozeklané sopečné skály, zdvořile s nimi souhlasil. Když Flambeau ukázal na skálu ve tvaru draka, přikývl, a když Fanshawe ještě nadšeněji ukázal na skálu, která připomínala postavu Merlina, gestem souhlasil. Když se Flambeau zeptal, zda je vhodné nazývat skalní bránu nad klikatící se řekou bránou do Pohádkové země, odpověděl „ano, samozřejmě“. Naslouchal důležitým věcem a triviálnostem se stejnou nezaujatou koncentrací. Slyšel, že skalnaté pobřeží hrozilo smrtí všem kromě těch nejbdělejších námořníků, a slyšel, že kočka lodi nedávno usnula. Slyšel, že Flambeau nemůže najít svůj náústek, a slyšel, jak navigátor pronesl rčení: „Když budeš mít oči otevřené, budeš doma, když mrkneš, půjdeš dolů. Slyšel, jak Flambeau říká Fanshawe, že to byla bezpochyby výzva, aby byl ostražitější a měl oči otevřené. Slyšel, jak Fanshawe odpovídá Flambeauovi, že to ve skutečnosti neznamenalo to, co se zdálo: když navigátor uvidí dvě pobřežní světla na každé své straně, jedno poblíž a druhé v dálce, pak se loď pohybuje po pravém kanálu. Ale pokud je jeden oheň skrytý za druhým, pak loď jde do skal. Fanshawe dodal, že jeho romantická země oplývala takovými příběhy a zvláštními idiomy. Dokonce srovnával tento kout Cornwallu s Devonshirem jako uchazečem o alžbětinské námořnické vavříny. Tyto zátoky a ostrůvky vyšlechtily kapitány, díky nimž by sám Francis Drake vypadal jako suchozemská krysa.…»